Termíny: Základní vědy zabývající se jazykem 1

Když jsme se učili o jazyce na střední škole, bavili jsme se pouze o mluvnici a slohu.

Mluvnice, se latinsky označuje jako gramatika, a jedná se o soubor pravidel stanovených kodifikací, jazykovou normou či územ (běžné užívání jazyka). Svou gramatiku má tedy i nářečí. Příkladem typického gramatického jevu je například psaní y/i i v případě, že se celá staletí na většině území České republiky mezi těmito dvěma samohláskami nerozlišuje.

Mluvnice zahrnuje velice zajímavé vědy.

Fonologie

- jedná se o vědu, která se zabývá nejjednoduššími prvky jazyka, fonémy neboli hláskami, a to z pohledu na jejich funkci. Fonologie tedy řeší na základě distinktivních (rozlišovacích) rysů jakou funkci má to, co vyslovujeme.

K užitku je to třeba u předpovídání vývoje jazyka (ten totiž směřuje ke zjednodušování a podle zvuku a obtížnosti vyslovení hlásek lze předpovědět, jestli a jak se to nejspíš zjednodušší - příkladem může být sklon k vynechávání t ve slově který a kerý).

Fonologie je velmi důležitá pro dialektologii. V nářečích jsou totiž často velmi nepatrné rozdíly spočívající někdy i jen v pouhé délce samohlásek (spisovné vím vs. středočeské a severovýchodočeské vim). Dokonce máme forenzního fonologa (soudního fonologa), který pomáhá policii při určování původu či emocí  neznámého pachatele podle nahrávky (to lze podle sluchu i vizualizací zvukové stopy), což zahrnuje i rozpoznání toho, zda dotyčný lže.

Jestli vás zajímá něco k fonologii víc, můžete se podívat na wikipedii. Případně bych vám mohla doporučit z knihy Mluvnice současné češtiny (pozor, v blízké době se budeme věnovat tomu, jak by měla být čtena) kapitolu o fonologii a fonetice češtiny.

Fonologie používá tyto termíny (jedná se pouze o výběr):

• foném - základní jednotka, která nese význam - tedy je odlišitelná od ostatních. Např. a, t, b¹
• alofon - jsou všechny zvukové podoby jednoho fonému ve slově² 
• morfoném - je množina (tedy více za sebou) fonémů, které se střídají na určitém místě v rámci jednoho morfému a nedochází přitom ke změně významu morfému³
• kvantita - je délka samohlásek, dělí se na dlouhou a krátkou
• znělost a neznělost - spočívá v tom, jestli k vytvoření daného zvuku potřebujeme použít hlasivky, tedy dát do toho hlas 

Fonologie jako věda pracuje s omezenou a jasně vyhraněnou sadou prvků (které jsou však pro každý jazyk unikátní; české r neodpovídá anglickému, stejně jako anglické d není totožné s českým) - řádově desítky - a skrze grafy i zvukovou stránku je spjata s fyzikou.  

Morfologie

- morfologii se také říká tvarosloví a díky tomu, že je náš jazyk flektivní (tj. ohebný, rozuměj, má pády a časuje slovesa), skýtá mnoho možností. Morfologie se zabývá již zmíněným ohýbáním a pravidelnou tvorbou slov pomocí předpon, přípon a dalších.

Morfologie používá tyto termíny (jedná se pouze o výběr):

• morfém - souhrný název pro základní jednotku, která se dále rozlišuje na:

1. kořen - základní významotvorná jednotka slova
2. afix - jakákoliv jednotka navazující se na kořen slova
3. sufix - přípona
4. prefix - předpona
5. cirkumfix - přípona a předpona, které utvářejí typický tvar slova (např. ná-měst-í)
6. interfix - jednotka, která spojuje dva slova (např. kol-o-běh)
7. kmenotvorný sufix - přípona, která dohromady s kořenem vytváří kmen slova - dnes dochována zejména u sloves⁴

• alomorf - morf, jehož podoba se mění bez změny významu, ale ve větší míře než u morfonému (např. bůh - bož-í - boz-i - boh-yně)

Velký význam pro nás má další část morfologie a tou je slovotvorba. Při té morfologie, která ve své podstatě funguje naprosto analyticky a matematicky, často naráží na "nevysvětlitelné" výjimky. Těmi jsou např. jevy, které se během vývoje jazyka nerozšířily všude.⁵ Předpokládám, že právě slovotvorba přinese nejvíce otázek, proto ji bude nutné lépe rozvést jinde.

Morfologie je silně analytická, je vystavená na hledání systému. V češtině je velmi bohatá na afixy, které lze řadit do jednotlivých skupin, a výjimky, přesto se řádově lze pohybovat v několika stovkách prvků. 

V dohledné době si blíže povíme o dalších vědách.

¹ V tomto případě hovoříme o tzv. distinktivních rysech. Jedná se o jednoduchou sadu vlastností, které buď daná jednotka má, nebo ne. Co se týče např. znělosti a neznělosti, jde vždy o dvojice, které si dále alternují (zastupují) v závislosti na okolí slova. Byl [bιl] (znělé) - pil [pιl] (neznělé), nám vytvářejí již jiné slovo, přitom jsme změnili jen jeden rys. Dalším rysem je také kvantita (tedy délka) - např. slova páka [pa:ka] a paka [paka]. Tento rys přestal být distinktivním v oblasti Slezska, kde se mluví pouze krátce, tedy zanikla zde dlouhá kvantita a zůstala pouze krátká. 

2 Když se řekne [vidi:m hrat] gramaticky to zapíšeme jako vidím hrad, protože bereme v potaz další tvary tohoto slova jako např. [vešel do hradu]. Pozor rozdíl by byl, kdybychom měli hrad za lesem [hrad za lesem], znělé z by přimělo neznělé t, které je pro tento tvar přirozené, použít znělou podobu alofonu.  

³ Typické je to např. u skloňování např. slovo duha - duze, tedy h - z, které nevede ke změně významu morfému. 

⁴ Je dochován ještě u podstatných jmen typu kuře ve tvaru kuř-et-e. Význam má pak pro tvorbu přechodníků a slovotvorbu.

⁵ V tomto případě za vše hovoří jeden z pozůstatků duálového čísla a to ve slově vejce a jeho tvaru vajec, či také zánik jerů (tj. starých ultrakrátkých samohlásek - tvrdé a měkké) dle Havlíčkova pravidla zase zapřičinil změnu v kořenech např. u slova pes - psa.