Toto je má povídka, kterou jsem napsala při poslechu jedné písně. Psala jsem to, co jsem z toho vycítila. Nic víc, nic míň.
Skladba se jmenuje: Faded Glory a je od Brulé Feat. Kee Chee Jake (The Voice Of Sacred Spirit). Najdete ji v CD Spirit of Nature 6
Význam slova FADE
- vadnout
- vyblednout
- uvadat
- zvolna mizet
- tratit se
- pohasínat
- vymizet
- zvadnout
- chřadnout
- nechat zvadnout
- mizet zvolna
Zde je klip, který jsem vytvořila já (Calime.CZ) a s jehož dokončením mi pomohl Tololee
A zde následuje nezměněný text povídky z roku 2009.
Fade
Pršelo. Celý les dýchal vlhkem, které do sebe po dlouhém suchu lačně vsával mech i kořeny stromů. Na černém nebi se rýsovalo pár zlatých tenkých ornamentů, jež tu zanechávala snaha slunce dosáhnout sem svými paprsky. Ale nedosáhlo.
Celý hvozd potemněl, ale přesto ukájel svou žízeň po životadárné vodě. Všechny větve se horlivě snažily zachytit co nejvíce vlhka. Každý lísteček blaženě vzdychl, když jej ochladila dešťová kapka.
Ano, déšť bubnoval svými studenými prsty na jeho horké čelo. Ale on jediný tam nestál pro to, aby se nechával osvěžit chladivou sprškou. Odešel z chýše, protože mu nedovolili tam zůstat.
Vzduchem se neslo rytmické zaříkávání šamana. Nikdy by těm slovům nedokázal porozumět. Stejně je teď vnímal jako z nesmírné dálky. Nedokázal ani nijak pomoci.
Vyčníval tam jako osamělý kámen v planině, do kterého buší déšť a opírá se vítr a oba se snaží jej přimět aspoň k vyřčení pár slov, ale to on již nedokáže. Stejně tak nebyl schopen podívat se na své ruce. Ne, neměl sílu už nic dělat. Ve svých činech viděl pouze marné pokusy o nemožné.
Stejně tak ten monotónní a přesto melodický hlas, který se ozýval z jeho příbytku, i tohle pitomé zaříkávání mu přišlo jako hloupost, jež nic nezachrání.
Neskonale si přál neztrácet naději, ale vždyť to on ji nesl celou tu dlouhou cestu lesem a ačkoliv si přál věřit, že ještě dýchá, nepocítil horkost jejího dechu. Jen utíkal. Držel ji pevně v náručí a utíkal. Prchal před hrůzou bažící po krvi, kterou již ochutnala.
Vtom nenadálém šoku ani zprvu nechápal, co tam dělala, proč tam vůbec šla. Až pohled na rozbitý proutěný košík a rozsypané borůvky mu napověděl, co se vlastně stalo. Jenom sbírala ty dary lesa, které tak milovala.
Podlomily se mu pod tíhou jeho myšlenek nohy a on nemotorně poklekl a celý se nahrbil. Jeho ruce potřísněné krví pokladu jeho života bezvládně dopadly do bláta. Ne, jeho ruce, které ji nedovedly zachránit, už nestojí ani za pohled. On sám nestojí za nic. Na celém světě měl jenom ji a nechal si ji tak hloupě vzít.
Po jeho tváři začaly stékat horké slzy. Dopadaly na zem v úplně jiném rytmu, než kterým hrál déšť. Mísily se s bahnem a její krví, kterou ten závoj vody před chvíli smyl z jeho těla. V uších se mu rozléhala ta nesmyslná, bláhová slova.
Vždyť on ví, že už je mrtvá!
Nic jí nepomůže!
Nedokázal to!
Nedokázal je ochránit. Ani jednu z nich.
Cítil jen bezmoc. To jeho ruce zklamaly. Nikdy se nesměl pouštět její ruky. Neměl ji nechávat samotnou. Teď tam její drobné tělíčko leželo obklopené doutnajícími bylinkami, jejichž moci přivést její duši zpět nevěřil. Nebyly toho schopné, když její matka ochořela a její duch se ztrácel z jejího bledého těla, nesvedou to ani dnes. Nic nedovede vrátit duši zpět do masa a kostí, které si ji nedovedly udržet. Nic nemůže lapit tu uprchlou duši a navrátit ji tam, kam patří, protože ta si svým únikem vydobyla jiný domov. Ve snech se mu vracel ten výjev, jak se malé batole dožadovalo mléka a nedokázalo pochopit, že jeho hlad už nikdy nebude ukojen jako dřív. To jeho ruce, které jim jindy obstarávaly obživu, selhaly. Zůstaly prázdné.
Ani tělíčku jeho dcerky už nelze vrátit horkost žití. Vždyť mu uvadla v náručí, zatímco s ní vyděšený běžel k osadě, kde doufal, že jí zachrání. Ale když přestal cítit její slaboučký dech a snad veškerá její krev ulpěla na jeho hrudi a rukou, prostoupila mu tělem mrazivá jistota, že už není pomoci.
Trvalo to věčnost, než ten hlas utichl a šaman vyšel z jeho chýše. Každý by z jeho tváře vyčetl, že to bylo marné.
Po chvíli se on ztěžka zvedl a dobelhal se ke vstupu. Pozvedl pletený závěs a vešel. Ve vzduchu byl stále cítit zápach té spálené trávy. Stěny ještě šeptaly ozvěnu toho zaříkávání. Ale duch jeho dcery tu cítit nebyl. Leželo tu její pět jar staré tělíčko přikryté kůží, ale už napohled chladné; mrtvé. Tvář měla omytou, takže až na tu neuvěřitelnou bledost vypadala, jako by spala. Malátně se slzami v očích přistoupil blíž, poklekl, neodvažoval se však její tělo odkrýt. Už by nesnesl pohled na její krev. Něžně pod tou přikrývkou nahmatal její ručku a vytáhl ji. Její drobné prstíky byly od borůvek celé modré. Zoufale polkl bolestivý vzlyk a pevně ji sevřel.
V dálce zazněl hrom. A pak přestalo pršet. Nastalo ticho. Slunce si konečně vybojovalo své místo na obloze a prozářilo celý hvozd. Nebe bylo bez mráčků. Už na ni zapomnělo.
2024 ©