Povídka: Záhadné pouto

Napsal Calime.CZ (») 19. 10. 2010 v kategorii Vlastní tvorba, přečteno: 2594×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

"Obsáhlá" povídka asi z roku 2009.

Vešla jsem. Bylo to dávno, co tento dům uvítal hosty. Zdál se mi smutný a osamělý. Stranil se všem ostatním, žil si vlastním životem. Tak jako jeho pán.

Octla jsem se v široké vstupní hale. Čišel z ní chlad a ponurost. Mé kroky byly zadušeny vrstvou prachu. Jak to tady vypadalo, když se to tu ještě hemžilo lidmi při těch nadutých živých večírcích místní smetánky? Možná ten obrovský lustr ozařoval teplým světlem tváře smějících se lidí a mezi nimi byla i ta jeho. Ačkoliv... já vlastně nevím, jak vypadá.

Tiše jsem došla ke schodišti, které tu vévodilo, a opatrně po něm začala stoupat. Pod tím nánosem prachu se dal tušit kdysi modrý koberec. Dnes byl šedavý až mdle bílý. A mně byla zima.

Vlastně jsem netušila, proč jsem přijala to pozvání. Možná to bylo proto, že ta bílá holubice, která je donesla, mně připomněla něco starého a krásného. Romantický dívčí sen. Ano, nejspíš to byl on.

Nahoře jsem se vydala do západního křídla. Na tom lístku totiž stálo, že mě tam bude očekávat. Při pomyšlení na záhady, které obestírají toto místo, se mi tajil dech.

Kráčela jsem dlouhou temnou chodbou. Na stěnách visela spousta krásných stříbrných složitě zdobených svícnů a zlehka na ně dosedal prach. Kolik je to let, co armáda sluhů opustila toto místo?

Má zvědavost mi nedala a zastavila jsem se u jedněch dveří a sáhla na zaprášenou kliku. Ustrnula jsem. Ze všech pokojů, které v domě byly, jsem nahlédla zrovna sem. Do dětského pokojíčku.

Na zemi byl položen velký koberec a na něm někdo rozhodil spoustu hraček. Chrastítka... plyšáci. Ale mě zaujala obrovská honosná kolébka stojící opodál velkého okna se ztěžklými snad modravými závěsy. Vypadala smutně a opuštěně. Přistoupila jsem blíže a zahlédla kulaťoučkou tvářičku. Sáhla jsem do peřinek – porcelánová panenka. Měla narůžovělá líčka, ale přesto působila mrtvolně. Její zelená skleněná očka upnutě civěla někam za mě. Zrovna jsem se chtěla dotknout jejích vlásků, když jakoby po mně švihl bičem, někdo promluvil.

„Nejspíše jste zcela nepochopila můj vzkaz,“ řekl chladně.

Ale ano, pochopila jsem ho, ale... ale...

Nic jsem neřekla. Dokonce jsem ani nebyla s to se otočit a pohlédnout na něj.

„Bylo by lepší, kdybyste mne ráčila následovat na... nějaké příhodnější místo,“ pravil, otočil se a odešel, aniž by čekal na můj souhlas.

Ano, následovala jsem toho podivného vysokého muže oděného v černém. Jeho zastřený hluboký hlas mi učaroval. Trochu mi naháněl hrůzu, avšak zároveň mě vábil.

Byl to snad čaroděj, který mě zaklel, abych poslechla každý jeho příkaz? V ten okamžik bych zasněně řekla, že ano. Uhranul mě svou magií. Nezmohla jsem se na slovo. Nedokázala jsem jakkoli odporovat jeho přáním.

Zavedl mě do prostorné místnosti. Nebylo tu tolik prachu, nejspíše jej s ohledem na mě někdo utřel. Možná to byl dokonce on. Panovalo tu příšeří – závěsy byly zastřené – osvětlovala to tu však spousta svíček. Vlastně to byl malý sál, či salónek, který se honosil bílým klavírem. Ten v tomto šedém světě zářil jako dílo anděla. Jeho záře a lesk vůbec neladily s okolním nábytkem – několika měkoučkými křesly, kde snad kdysi sedávala rodina. Jistě... musel to být ten klavír.

„Jsem rád, že jste přišla,“ vyrušil mě z mého zamyšlení.

„Ach... já také,“ řekla jsem ve snaze mluvit stejně zdvořile jako on. Nevypadal tak staře, jak se o něm tvrdilo, že je, přestože se mi zdálo, že působí mnohem starší, než ve skutečnosti je. Možná za to mohl ten černý klobouk, který si posunul do čela, takže jsem mu zcela nemohla vidět do tváře.

Podal mi noty a posadil se za klavír.

„Nuže, kdyby tady nebyl takový chlad, pobídl bych vás, abyste si odložila. Leč je zde velmi chladno a byl bych nerad, abyste nastydla, a proto můžeme začít, nemyslíte?“

Byla jsem jako ve snách. Přikývla jsem stoupla si kousek od klavíru.

Pohlédla jsem na notový zápis.

„Ta píseň nemá slova?“

„Slova si doplníte sama, až to uznáte za vhodné,“ odvětil.

Vzduch rozechvěly osiřelé tóny. Pro někoho to mohlo být pár rozložených akordů, ale pro mě to byl příběh.

Ano... nyní spolu vytvoříme nový příběh, který nikdy nikdo neslyšel. Jen my dva. On a já... a náš příběh beze slov.

Rychle jsem se od not docela odpoutala a nechala se unášet hudbou.

Avšak dřív, než jsem stačila naší písni dát slova, přestal hrát a temně pronesl: „Brzy se bude stmívat. Už nastal čas, abyste se vrátila domů.“ A bez jakéhokoliv vysvětlení mě odvedl ke schodišti.

Neodporovala jsem mu. Pouze poděkovala.

„Budete-li mít čas, opět přijďte,“ řekl na rozloučenou a odešel.

S povzdechem jsem otevřela vstupní dveře. Opět jsem prošla tou železnou branou, nasedla do svého auta a plná zvláštních, nevysvětlitelných pocitů jsem zcela opustila toto místo.

 

...

 

Uběhl týden.

Měla jsem sotva čas na sebe samu, natož abych se vydala obětovat další celé odpoledne do toho domu. Přesto každou volnou chvilku mezi všemi těmi zkouškami a vystoupeními jsem myslela jenom na to, že tam musím zase zajít. Vše umocňovala skutečnost, že mi bílá holubice přinesla další lísteček, na němž stálo:

„Den, kdy mne opět navštívíte, pošlete po holubici zpět.

Přijďte opět dvě hodiny po obědě.

Gabriel.“

 

A tak jsem mu napsala, kdy konečně nastane ten kýžený den, vyčleněný pro mé osobní volno.

Nic by mě neudrželo doma. Sebevědomě jsem zamířila tam, k němu.

Zaparkovala jsem auto na tomtéž místě, kde předtím. Brána mi byla opět otevřená a i dveře se daly snadno otevřít. Znovu jsem vešla do toho podivínského světa zalitého namísto světla šerem. A on tam nahoře stál.

„Čekal jsem na vás,“ řekl tím svým uhrančivým tónem.

Proč se mi tak rozbušilo srdce?

„Jen mne následujte.“

Nevnímala jsem cestu tou zaprášenou chodbou, mou mysl pohltila zvědavost svázaná zdvořilostí. Chtěla jsem se jej zeptat na tolik otázek, ale neodvažovala jsem se..

„Už máte slova pro naši píseň?“

„Eh... ne...“ odpověděla jsem trochu provinile.

„Hm, očekával jsem, že je již budete mít, avšak nic se neděje. Postačíme si bez nich.“

Přikývla jsem.

„A-ale...“

„Ano?“

„Ne, omlouvám se, nic se neděje.“

Začal hrát a já zpívat. Ne nadarmo se říká, že hudba spojuje lidi. Nabývala jsem pocitu, že mezi námi vzniká jakési záhadné pouto. V jeho blízkosti jsem se cítila až zvláštně uvolněná i přesto, že se choval odměřeně a chladně. Vždyť bych měla být vyděšená, nervózní a utéct od něj pryč. Ale namísto toho jsem pociťovala nepopsatelný klid.

Prozatím.

A stejně jako předtím v určitou chvíli přestal hrát, prohlásil, že je již pozdě a doprovodil mě ke dveřím.

Tak se to opakovalo každý týden.

Ten muž mě musel očarovat. Milovala jsem, když jsem směla být v jeho blízkosti. Jásala jsem, když mě pochválil. Zbožňovala jsem jeho hudbu.

Nehleděla jsem na ponurost jeho domu, nezajímalo mě, že se po mně moje kamarádky shánějí a nemohou mě dostihnout. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala jemu a jeho radám.

Nejspíš to již byla posedlost. Ocitali jsme se sobě tak blízko a přitom jsme na sebe hleděli stále vzdáleně a odměřeně. Nikdy jsem se jej na nic nezeptala, ačkoliv mě mnohdy otázky pálily na jazyku. Ale slova pro jeho píseň jsem stále nepřinesla.

Vypadalo to, že takhle to bude už napořád.

Tedy až do doby, kdy mě něco zcela vyděsilo. Jednou když jsem nasedla do auta a slunce již začínalo zapadat, přísahala bych, že slyším táhlé kvílení či nářek. To mě probudilo ze sna a já si uvědomila, co vše o tom domu vím.

 

 

V následujících dnech jsem neměla klidu. Přičítala jsem to za vinu stresu z práce, ale potají jsem si musela přiznat, že za ten neklid může mé rozhodnutí. V duchu jsem se totiž rozhodla nepokoušet své démony a již nevkročit do toho domu.

A náhle jakoby se na mě nalepila smůla. Vše, nač jsem sáhla, mi vypadávalo z rukou. Byla jsem nesoustředěná a roztržitá. Pohádala jsem se svým přítelem a manažerem, až jsme se rozešli a on se odstěhoval z našeho bytu. Pak mi i zrušili angažmá. .Můj byt se změnil v celu. Přestala jsem vycházet ven.

V noci jsem se budila z nočních můr, kde jsem slýchávala ten výkřik a viděla Gabriela, jak si sundává svůj černý klobouk a já mu hledím do tváře. Nevím, jak ta tvář vypadala, ale dozajista mě vždy vyděsila. Pak se změnil v obrovského pavouka, který mě lapil do svých sítí. A skrze vlákna ovládal paličky klavíru a do strun zlehounka hrával onu píseň. Tedy spíš to byla nějaká její variace, protože to nemohla být ta píseň, ona přece nebyla děsivá!

Aby toho nebylo málo, každý den mi na okna ťukalo několik desítek bílých holubic, ale já neměla odvahu otevřít ani jim.

V mysli mi vytanul pouze rozhovor s mou kamarádkou, když jsme se spolu kdysi ještě jako holky bavily o tom domu.

 

 

No, povídá se, že se tam kdysi stalo něco příšerného?“

Fakt? A co?“

Jedné noci tam prý někdo zabil skoro všechny lidi!“

Kecáš!“

Ne, fakt! Bylo to prý za bouřky. Jeden z mála, kteří to přežili, byl majitel toho baráku.“

A ví se, kdo to byl?“

Neví. Už je to pěkná řádka let. Nynější majitel je ale ještě větší podivín.“

Proč?“

Vůbec to tam neudržuje! Prý to koupil za pakatel a tak na to kašle.“

To je divné...“

Ale nejen to... víš, říká se, že se rád obklopuje podivnými věcmi.“

A to jako jakými?“

No, máma mi říkala, že se tam ve sklepeních dějí strašné věci.“

Tak čím se jako obklopuje, nebo co se tam děje?“

On... mluví s těmi mrtvými duchy.“

A to jako jak?“

Já vím?!“

No, tak promiň.“

Hele, ale často prý lidi, co musí jít kolem, slyší, jak hraje na klavír...“

To ti přijde taky divné?“

A ne?!“

Mně to divné nepřijde.“

Pfm!

 

 

Možná to, co jsem slyšela bylo něco nadpřirozeného. Přece jen, nikdo mi nikdy zcela nevyvrátil, že něco takového nemůže existovat, přestože mi to taky nikdo ani nepotvrdil. Přesto i když jsem si tehdy o ní myslela, že je trochu poťouchlá, když tomu věří, musím přiznat, že nyní jsem schopná uvěřit všemu.

Přemýšlela jsem.

Ne, takhle to dál nejde.

Oblékla jsem se, trochu upravila, vzala klíčky od auta, zamkla byt a odjela.

 

...

 

Když jsem přicházela k těm velkým dveřím, slyšela jsem, že opět hraje na klavír. Chvíli jsem zůstala stát. Byla to ta naše píseň.

Ach, jak teskně nyní zněla. Určité pasáže hrál rychleji a mnohem naléhavěji. Ano, volal mě. A pak se topil v pomalé melancholické beznaději, jakoby věděl, že nepřijdu. Ale já už byla tady!

Otevřela jsem dveře a rychle si pospíšila po schodech. Pak jsem prošla tou chodbou a zamířila do sálu. Dveře byly otevřené.

Chtěla jsem vejít, ale ten výjev mě zcela vyděsil. Vykřikla jsem a začala utíkat.

Jak to mohl udělat?

Proč to udělal?!

Běžela jsem na podpatcích tou děsivou temnou chodbou a litovala toho, že jsem se sem vracela.

Nemohla jsem si vymazat z mysli ten pohled. Naneštěstí jsem ale uklouzla na té vrstvě prachu a upadla.

A tak mě dohnal.

Sklonil se ke mně.

„Nestalo se vám nic?“ zeptal se, jeho hlas vůbec nezněl tak chladně, dokonce ani tak hluboce.

„Jak jste jenom mohl?!“ vykřikla jsem rozčileně a pokusila se vstát. „Au!“ nemohla jsem dostoupit na pravou nohu.

„Počkejte, pomohu vám.“

„Pomůžete? Vy mně pomůžete? Po tom, co jste jim udělal?“

„To... to jsem nebyl já.“

„A kdo potom? Kdo je zabil?“

„NEBYL JSEM TO JÁ!“ vykřikl.

Děsil mě čím dál víc. Nejenže těm bílým holubicím utrhl hlavy a nechal je v křečích umírat na podlaze sálu, kde zůstaly ležet v kalužích své krve, ale nyní se chová tak... jinak. Bála jsem se ho.

„Ach... promiňte, vy se třesete...“

Bodejť by ne! Musím zmizet. AU!

„Ošetřím vám to, ale, prosím, vyslechněte mě!“

„Proč bych vás měla chtít poslouchat?!“

„Uklidněte se, prosím,“ řekl. „Prosím...“

Trochu jsem se zklidnila. Přesto jsem stále byla rozrušená tím, co provedl těm nebohým ptákům.

„Řekněte mi jen, zabil jste je proto, že jsem vám neodepsala?“

„Já to nebyl. Ale zemřeli kvůli tomu.“

„Zrůdo.“

„Vyslechněte mě, prosím, bez unáhlených závěrů.“ vstal a dopomohl k tomu i mně.

Sykla jsem bolestí.

Nechal mě, ať se o něj opírám a odvedl mě na opačnou stranu, než odkud jsem přiběhla, do východního křídla. Otevřel dveře do místnosti, kterou bych bez zardění nazvala komnatou. Postel s nebesy, typické těžké závěsy, perský koberec, stříbrné svícny, umyvadlo v koutku, velká ebenová skříň, tmavé obložení.

„Toto je má ložnice,“ řekl poněkud chladně.

Uložil mě na svou postel. Ani jsem se nestačila pořádně rozhlédnout kolem a už jsem měla nohu ošetřenou.

„Není to nic vážného, ale bude vás to bolet, možná to opuchne.“

„Děkuji,“ řekla jsem poněkud překvapeně.

„Není zač.“

„Odkud...?“

„Odkud vím, jak ošetřit vaši nohu?“

„Ano...“

„Byl jsem na studiích, když se to stalo.“

„Co se stalo?“

„Neříkejte, že jste o tom nevěděla...“

„O čem?“

„Přece o historii tohoto domu...“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak proč jste tedy tak dlouho nepřicházela?“

„Já... slyšela jsem výkřik nebo kvílení a pak... pak se mi zdály zlé sny.“

„Sny jsou velmi důležité,“ pronesl až obřadně.

„Povězte mi, co se stalo? Co to byl za výkřik posledně?“

„To... jsem byl já...“

„Vy?“

„Ano.“

„Ale proč?“

„Jak už jsem řekl, byl jsem na studiích, když se to stalo,“ začal. „Toto místo bylo tehdy šťastné panství. Můj otec, který to tu vlastnil, byl velmi vlivný muž. Miloval lov a hudbu. Často své hosty zval do salónku a hrával jim své skladby. Po smrti mé matky, jež byla již dlouho nemocná a kvůli níž jsem se chtěl stát doktorem, si vzal jinou ženu. Mnohem mladší. Počal s ní dítě. Moje sestra se narodila, zatímco jsem byl stále na studiích. Zdálo se to jako idylka, viďte?

Jenže to se změnilo toho večera.

Můj otec přistihl svou mladou ženu se synem naší kuchařky a všechny je zastřelil starou loveckou puškou – i tu nebohou kuchařku. Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil. Poté šel do salónku a tam hrál a psal. Ta píseň, již zpíváte, není ode mě, je od mého otce. Když ji dopsal, oběsil se v sklepení. K té písni ale nenapsal slova. A já jsem věřil, že vy mi pomůžete pochopit, co mi jí chtěl sdělit.“

„To je strašné... Ale, proč jste mi to neřekl hned?“

„Tento dům byl poznamenán krutými vraždami. Málokdo by se opovážil sem vstoupit.“

„Ale...“ zkoušela jsem ještě namítnout.

Otočil se ke mně zády.

„Tu panenku, co jste našla v dětském pokojíčku, jsem své sestře přivezl já. Nevěděl jsem, co se tady stalo, dokud jsem se nevrátil. Služebnictvo opustilo dům. Lidé se mě stranili. Nenašel jsem nikoho, kdo by to tu koupil. A od jisté chvíle jsem přestal hledat zájemce o koupi tohoto sídla a smířil jsem se tím, že tady zůstanu.“

„Co se stalo?“

„Našel jsem otcův odkaz, ten notový zápis.“

„Takže jste zůstal v tomto domě kvůli té skladbě?“

„Otec z ní chtěl mít píseň...se slovy. Já ale nedokázal nalézt ta správná slova, ačkoli jsem zasvětil svůj život hudbě..“

„Takže jste obětoval celý svůj život pro vizi svého otce?“

„Kdybych se ji nesnažil přijít na kloub, nenašel bych vás.“

Bodlo mě u srdce.

„Proč to vlastně děláte, vždyť to byl vrah?! Zabil i malé nevinné dítě...“

„Říkala jste, že vás děsily noční můry, že?“

„Ano, ale co to s tím má-“

„Zdálo se vám o někom, kdo nosí stejný klobouk?“

„Já myslela, že se mi zdá o vás...“ zamračila jsem se.

„Byl tam pavouk?“

„Jak to víte?“

„Hrál na bílé křídlo?“

„Ano, ale-“

„Takže už mne chápete?“

„Ne!“

„Tato noční můra se mi zdává noc, co noc!“

„Ale já to nechápu!“ vykřikla jsem.

„Duch mého otce,“ pravil tajuplně, „je stále tady.“

„Jak to myslíte?“

„Myslím to tak, že občas se zde dějí děsivé věci.“

„Takže zabití holubic není nic zcela neobvyklého, mám to tak chápat?“ řekla jsem rozezleně.

„Chápete to špatně.“

„Myslím, že vůbec ne! Pořád je tady okolo spousta nejasných věcí.“

„Jen se ptejte.“

„Nechápu, proč to děláte.“

„Protože mne trápí noční můry stejně jako vás? Protože chci přijít na kloub tomu, co můj otec zamýšlel?“

„Ale co když vaše dedukce byla chybná? Co když nalezení slov ničemu nepomůže?“ stále víc jsem měla pocit, že ta chyba není v žádném otci, ale přímo v něm. Chtěla jsem mu říct, ať jde do léčebny, ale tu bych teď potřebovala i já sama. Šla jsem sem, abych čelila svému strachu a namísto toho zjišťuji, že jsem snad byla nakažena bláznovstvím, pokud to vůbec jde.

„Mám jenom jedinou naději... a tou jsou ta slova. Prosím, pomozte mi.“

„Proč jste si ale vybral mě?“

„Jste zpěvačka vyhlášená pro svou citlivou interpretaci. Kritiky o vás tvrdí, že dokážete prožít ve svých písních silné emoce, a právě to jsem potřeboval.“

Mlčela jsem. Jistě lidé si mě vždy vybírali pro to, co umím nebo neumím, nikdy ne pro to, jaká jsem.

„Doufal jsem, ne, věřil, že vy jste jediná, která to dokáže. Prosím, pomozte mi z mého prokletí!“

„Prokletí... Ano, tento termín se pro to hodí. Muset léta žít v takovémto děsivém domě.“

„Bohužel...“

„Proč jste tehdy křičel?“

„Bránil jsem se.“

„Křikem?“

„Vy to nechápete. Neznáte to utrpení...“

„Jaké?“ podivila jsem se.

Mlčel.

„Kdo tedy zabil ty holubice, když ne vy?“

„On.“

„Kdo on?“

„Můj otec.“

„Jak to myslíte, vždyť ten přece spáchal sebevraždu.“

„To ano, ale je tady pořád.“

„Jak pořád?“

„Byl rozlícený, když jste sem přestala chodit.“

„Počkejte, já vás nechápu!“

Naháněl mi hrůzu snad ještě víc než předtím. Podívala jsem se spěšně na hodinky. Sedm večer. Už by se mělo stmívat...

A v ten okamžik mě napadla poslední otázka, na níž jsem se jej chtěla zeptat. Proč jsem musela pokaždé odejít do setmění?

Rozbušilo se mi srdce. A on jen mlčel.

A pak zničehonic pozvedl svou ruku a sňal svůj černý klobouk.

Byl podivně krásný. V jeho tváři byly patrné vrásky muže, který si často dělá starosti. Usmál se. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že tohle není v pořádku.

„Gabrieli?“ zeptala jsem se opatrně, ale on mi neodpověděl. „Co se děje? Gabrieli?!“

Pevně mi stiskl ruce a strhl mě na postel. Byla jsem v šoku, ale bránila jsem se, seč mi síly stačily. Křičela jsem, nezdálo se však, že by chtěl přestat s tím bláznovstvím a pustit mě. Kopala jsem, ale nechtíc jsem se o něj praštila svou bolavou nohou a tak jsem jenom vykřikla bolestí.

Skláněl se nade mnou a dlouho mi hleděl do očí. Sledoval, jak se mu snažím uniknout a ani okem nemrkl. A pak se sklonil a škádlivě mi olízl rty. Chtěla jsem ho kousnout, ale nakonec jsem jen zuřivě zaskřípala zuby, jelikož se mi nepodařilo jej ani takto potrestat.

Co budu dělat? Co se s ním stalo? Proboha, Gabrieli!

„Nedělej to, Gabrieli!“

Jeho stisk najednou povolil.

„C-co jsem to...?“ nestačil však doříct, protože jsem mu vrazila facku a než se vzpamatoval, stačila jsem si jakž takž nazout botu na bolavou nohu a rozběhnout se pryč.

Zanedlouho mne opět pronásledoval.

Ne... tentokrát mě nesmí dohnat!

Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, co se stalo s tím gentlemanem, kterého jsem před několika týdny poznala. Teď už to pro mě byl jen prachobyčejný ničema.

„Počkejte!“ volal. „Omlouvám se! Je mi to líto...!“

Neposlouchala jsem ho. Nezastavovala jsem. Snažila jsem se mu uniknout i když to s bolavou nohou šlo vážně jen ztěžka.

„Počkejte!“ zavolal ještě naposled a pak se na dlouho odmlčel. Dokonce jsem měla pocit, že neslyším jeho kroky.

Trochu jsem zpomalila a snažila se vydýchat. V noze jsem cítila hrozivou bolest, ale nic se nemohlo vyrovnat hrůze, kterou jsem cítila.

Neměla jsem sem chodit! Nikdy!

Znova jsem přiměla své tělo k pohybu. Ale pak mě zasáhla ta šílená slova jako blesk.

„Počkejte, slavíčku! Počkejte, skřivánku! Jen počkejte!“

Tón, jímž tato slova byla pronesena, byl stejné drásavý, jako když se pomalu, ale zároveň dostatečně rychle trhá látka. Drsný a chladný.

Přidala jsem do kroku.

Proboha, i kdybych si měla tu nohu zřídit natolik, že bych už nemohla s ní víckrát chodit, tak ať mi teď ještě poslouží!

Konečně! Schody. Zatemnilo se mi před očima nad tím, jak vysoké to patro je. Před tím mi ta výška nepřišla, ale teď se zdála nesnesitelná. Začala jsem opatrně scházet, ale on se již blížil. Snažila jsem se zrychlit.

Ne, nejde to!

Jediná věc, která mě napadla, bylo sáhnout do kapsy a vytáhnout mobil. Roztřesenou rukou jsem nacvakala zkratku pro telefonování svému bývalému příteli.

Sakra! Zvedni to! Prosím, zvedni to!

Trvalo věčnost, než to zvedl!

„Prosím?“ při zaslechnutí jeho hlasu mi do očí vhrkly slzy.

„P-prosím, p-přijeď,“ řekla jsem mu roztřeseným hlasem. „Jsem t-tam. U-u Gabriela. Pomoz mi, p-prosím...!“

Najednou jsem už mobil nedržela v ruce.

„Ale, ale,“ protáhl. „Holubička volala svého holoubka?“

„Jsi tam? Odpověz! Jsi tam?“ ozývalo se z jeho ruky. „Hm... asi jí přeskočilo...“

PÍP!

Zavěsil.

„Pojďte!“ poručil. „Budete zpívat!“

„N-ne!“ vrazila jsem mu další facku.

„Ale ano,“ řekl, uchopil mě za zápěstí a nemilosrdně je drtil svým pevným stiskem.

Ať přijede, prosím, ať přijede!

Jenže nepřijížděl.

Mezitím mě můj věznitel odtáhl do salónku. Při pohledu na těla těch mrtvých ptáků se jen křivě pousmál. Pak mě posadil do křesla.

„Tady se vydýchejte!“

Zůstala jsem sedět a přemýšlela jsem. Gabriel... tohle přece nemůže být on. Může to být? Je opravdu tak nemocný, že věří, že je svůj vlastní otec?

„Jste blázen!“ vykřikla jsem.

„Mlčte!“

„Jste blázen, nedivím se, že ona byla radši s jiným!“

„Co vy o tom můžete vědět?“

„Nevím nic, ale vidím, jak se teď chováte-!“

Naklonil se ke mně. Najednou byl tak blízko, že jsem cítila jeho mátový dech.

„Vy o tom nevíte vůbec nic. A mlčte. Budete zpívat!“

Můj dech byl rychlý a plytký – příliš nevhodný ke zpěvu, to mi dodávalo čas. Ale chtěla jsem to naposled zkusit po dobrém. Zlehka jsem zdvihla ruku. „Gabrieli, prosím, nechte mne jít,“ pohladila jsem ho po tváři. Cítila jsem mezi námi zvláštní napětí. Byl tak smutný a tak krásný, avšak zároveň mi nyní naháněl hrůzu.

„Nemohu,“ zavrčel a odtáhl se.

„Gabrieli?“

„Hm...“ stál ke mně otočený zády.

„Miloval jste někdy někoho?“

„K čertu! Proč se na to ptáte?“ zaskřípal zuby. Ale poté ne tak rozlíceně dodal: „Do toho vám nic není.“

„Gabrieli,“ opakovala jsem jeho jméno, protože jsem si právě uvědomila, že nyní nad ním získávám moc. „Vy jste nikdy nikoho nemiloval?“

„Není to jedno?“

„Nebyl jste zamilovaný do žádné ženy?“ stále jsem naléhala.

„Ta žena dala přednost jinému.“

„Komu?“

„Nechte už toho vyptávání!“

„Nestala se ta žena manželkou vašeho otce?“

„Mlčte!“

Ano, uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Historie tohoto domu byla mnohem temnější, než se mi jevilo. Nejen vraždy, ale i pošlapaná láska. Toto sídlo se bezděky stalo svědkem hrůzných činů i vášní.

Vzpomněla jsem si na jeho slova.

Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil.“

Ta holčička byla jeho dcera?!

„Jak ta žena vypadala?“

Otočil se, v očích se mu hrůzně zalesklo. „Jako vy!“

Jako já? Doposud jsem doufala v to, že ho zabavím a podaří se mi uniknout, nějak. Ale nyní jsem zůstala jako přikovaná. On se mezitím posadil ke klavíru.

„Zpívejte. Až najdete slova pro tu píseň, pustím vás.“

„J-já nemám slova,“ namítla jsem.

„Zkuste do písně vložit ta, co vás napadají.“

„Ale-“

„Pokuste se o to! Prosím...“

Ta prosba, kterou dodal, byla jako tichý ševel rákosí. Ne, byla to prosba člověka, co touží po vyplnění svého snu už dlouhá léta a celou dobu k tomu směřuje, ovšem nyní už na to rezignuje.

„Dobře... Pokusím se,“ svolila jsem nakonec.

Začal hrát...

„Utíkám,“ zazpívala jsem a pozorně jsem sledovala, co udělá, ale on hrál dál, „jak ticho z toho pokoje. Unikám všemu, co tu ze sna je.“ Vlastně jsem popisovala své pocity a touhu být pryč. Nechápala jsem už vůbec nic. Ale snažila jsem se tomu všemu porozumět. Hleděla jsem na mrtvá těla těch nevinných zvířat, která stále ležela na podlaze. A zničehonic mě ta slova prostě napadala a já zpívala dál... „Vzklíčilo to najednou něžné i děsivé.“

„Pokračujte,“ řekl v mezihře prosebně.

„Jen uniknout a spatřit nové svítání. Postřehnout v něm usměvavé vyznání. Ve svých snech to opouštím, to místo hrozivé,“ můj hlas se rozléhal po celé místnosti. A pak následoval refrén. „Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“

Půlka písně byla za námi.

„Ještě střed a druhou sloku. Jde vám to výborně.“

Ano, bylo to neskutečné. Zpívala jsem, přestože jsem ještě před chvílí byla ochromena strachem. Zpívala jsem a opět ve mně vzrůstal pocit zvláštního klidu, který jsem pociťovala pouze a jen s ním. Tou písní jsem překonávala svůj vlastní strach i své démony.

A on se usmíval.

„Po tvářích mých slza stéká. Prchá pryč. V dnech tajemných mě tma leká. Tak cíl už vztyč.“

„Výborně!“

„Kde tě mám,“ zaznělo z mých úst a on se ohlédl, „můj příteli v hudbě své.“ Hrál a díval se mi do očí. I já mu ten pohled opětovala. „Vzpomínám, jak bývalo to kouzelné. Zmizelo to najednou, něžné i děsivé.“

Pak se melodie o trochu zvedla.

„Podívej, už blíží se svítání. Tak vzpomínej na své tajné vyznání. Cos zaklel v sobě navěky, to je teď hrozivé.“

A poté následovaly rozložené akordy, které vystupňovaly napětí a posunuly refrén výš.

„Dám ti sen, co vyrůstal potají. Dám ti slova, co má ústa šeptají. Nezapomínej! Dal jsi slib! Dám ti píseň, když toužíš slova její znát. Dám ti sebe, jen mne nesmíš připoutat. Nezapomínej! Dal jsi slib!“

Píseň skončila a my jsme na sebe hleděli s úžasem. Byl to zvláštní okamžik. Cítila jsem se naplněna těmi slovy, tou melodií, avšak zároveň jsem byla vyčerpaná a prázdná.

„Děkuji,“ pravil. „Teď vás odvedu k autu.“

„Jak ale budu moct sešlápnout plyn?“

„Ach, zapomněl jsem. Omlouvám se. Prosím,“ podával mi peníze. „Zavolejte si taxíka.“

„Ale co mé auto?“ ignorovala jsem jeho gesto.

„Můžete pro ně přijet později, nikdo vám ho nevezme.“

„Takže máte další záminku, abych vás navštívila? Po tom všem?“ trochu se mi třásl hlas. Na jednu stranu jsem už sem nikdy nechtěla vkročit. Na druhou jsem si přála být opět s ním. Slova té písně, byl mým vlastním vyznáním.

„Ne,“ odvětil. „Já už tu nebudu.“

„Proč?“ hleděla jsem na něj užasle.

„Odcházím.“

„A co bude s domem?“ mé oči těkaly po té zašlé kráse, která by se ale přece ještě dala obnovit.

„Kdo ví. Nejspíš bude zbourán.“

„Ale...“

Opět se usmál. „Děkuji za vaše slova. Omlouvám se za vše zlé, co jsem vám způsobil.“

Návrat jeho gentlemanských způsobů pro mě byl šok, ale zároveň mě k němu zase poutal obdivem a zvláštním citem. Přesto jsem se nezmohla na další slova a nechala jsem si od něj pomoct ze schodů i ke dveřím.

Vtiskl mi do ruky své peníze a řekl mi jen: „Sbohem.“

A já se otočila a odešla, aniž bych plně chápala to, co vlastně dělám.

Zavolala jsem taxíka, jako v mrákotách se usadila dozadu a sdělila řidiči svou adresu.

„Nechcete spíš do nemocnice?“ zeptal se mě, když si všiml mé bolavé nohy.

„Ne, děkuji, to je v pořádku, už ji mám ošetřenou.“

Až když jsem za sebou zavřela dveře svého bytu, tiše jsem vydechla: „Gabrieli.“

 

...

 

Na druhý den jsem zburcovala kamarádku, aby se mnou zašla pro mé auto. Divila se, že jí potřebuji a ještě víc byla překvapená, když jsem jí vyprávěla o Gabrielovi.

„Heh, to's ale měla fakt divné zážitky.“

„Jo, to jo,“ přitakala jsem.

„A tvůj bývalý se ani neozval?“

„Ne...“ patrně na mě zcela zanevřel.

Když jsme dorazily na místo, dlouho jsem hleděla na tu bránu a na ten obrovský nádherný dům. Kolik bolesti, zoufalství a lásek se událo v jeho útrobách?

„Snad tam nechceš jít?“

„Ne,“ odpověděla jsem zasněně. A nasedla do auta.

Toto sídlo již sneslo spoustu zmařených lásek. Jedna navíc... co se může stát?

 

 

Ale stalo se toho hodně. Dům koupil někdo jiný a opravil ho. Pořádaly se zde opět večírky a jeho nový majitel si mě opět pozval k sobě, abych zpívala na jednom z nich. Dlouho jsem váhala, trvalo mi dlouho, než jsem si získala své někdejší postavení, nakonec jsem však přijala.

Přivítal mě komorník a uvedl mě do sálů, kde se bavila společnost. Hleděla jsem s obdivem na tu krásu. Modrý zaprášený koberec byl vyměněn na zbrusu nový a zářivý. Zábradlí bylo vyleštěné a jen se lesklo. Vše se tu skvělo novostí. Lustry zářily jako jasné hvězdy. Hemžilo se to tu opět lidmi. Jejich tváře hřály úsměvy osvícenými tím teplým světlem přesně, jak jsem si představovala. Komorník mě dovedl ke svému pánovi.

„Vítám vás,“ pronesl zdvořile a poněkud staromódně mi políbil ruku.

Usmála jsem se.

A potom mi pohlédl do očí. Přísahala bych, že vidím Gabriela.

Asi se mi něco zdálo, a soustředila jsem se na hřeb večera, na své vystoupení.

Nejspíš je můj život spjatý s tímto domem. Vždy, když mne pozvou, mám pocit, jako bych se shledávala se starým přítelem. Ve stěnách ještě slyším zvuk bílého klavíru, na chodbách, když jdu sama slýchám Gabrielův hlas. Ale už mi není souzeno se s ním kdy setkat, stejně jako zpívat naši píseň.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a čtyři