Starší dílko. Tuším, že mi bylo 14.
Leť, človíčku, leť!
Ta místnost dýchala sklíčeností. Ponurost zvýrazňovaly rudé skvrny, vtisknuté při zoufalých pokusech o útěk. Podlaha zde nesčetněkrát zasténala pod tíhou usmrcených tajemství. Strop, k němuž tolikrát stoupal nářek, ze všech hrůz otupěl vůči dalšímu volání, a tak se prohloubilo ticho. Ticho tak tíživé a skličující, jak jen dovede kdy být. Ticho beznaděje.
V nejzazším koutu, rohu oné prostory, se krčil človíček. Vlasy mu zakrývaly tvář a cáry oblečení na něm visely tak, že když profičel vítr osamělým rozbitým okénkem, vlály jako na větvích smuteční vrby. Mnohokrát se ta osůbka pokoušela vydrápat k tomu drobnému zdroji naděje v jejím ponurém světě, avšak nesčetněkrát upadla do tmy na tu tvrdou zaprášenou podlahu, což se neobešlo bez bolesti. Ale nebylo to nikoho, kdo by věnoval pohled těm potemnělým očím, či kdo by zalitoval ty vyzáblé ruce, potlučené a odřené, nebo tenké nohy, které vyhlížely tak vratce, že postavit se na nich by bylo pro obyčejného tvora nemyslitelné. Ze všeho nejvíce teď totiž připomínaly slabé nožky právě narozeného hříbátka.
Choulící se postava nyní vzhlížela k oknu. Ve tváři, po níž stékala nezaschlá krev smísená se slzami, se zračilo jediné… To, co naplňuje duši nadějí stejně jako krev tepny kyslíkem. To, co ti dokáže rozzářit oči, když už ti tolikrát zhasly. To, co do tebe vlije energii, až si to dokonce troufá soupeřit se sílou láskyplného objetí.
Touha.
Právě ona dodala tomu obličeji výraz odhodlání k tomu, aby se namáhavě postavila a upnula svůj zrak na to proklínané i žehnané okno.
Tak vysoko! Ale tak krásné…!
Jeho zář napovídající, že za ním je téměř nepoznaný či spíše zapomenutý svět, tak vábila a vybízela k dalším malicherným a troufalým pokusům se k tomu světlu aspoň trošku přiblížit. Avšak vše bylo marné.
Prsty sedřené do krve, tělo orosené kapkami potu z námahy a stresu a zhroucená postava v rohu místnosti užírána zoufalstvím.
Co dá za to, když se opět pokusí?
Vždyť po tom tolik touží! Přeje si to tak moc, až často nabývá pocitu, že se její stále běžící srdce rozuteče z hrudi. Ale zároveň už dávno ví, že to, co jí tak vytrvale tluče do žeber, není její pravé srdce, protože to ztratila při svém propadu sem.
Ach, ubohý človíček!
Není tu nikoho, kdo by mu pomohl z tohoto místa šílenství. Nikdo, kdo by jej něžně pohladil po vlasech a řekl mu, že vše dobře dopadne.
Ta osůbka již přestala doufat, že by se zde někdo mohl objevit. Už dokonce ani nevěděla, jak vlastně vypadá lidská tvář.
Jistě, její oči si přivykly šeru i s pohyblivým proužkem světla plížícího se po stěně, ovšem občas jí děsilo, že v noci nic nevidí. Vždy si přála hluboce usnout, jenomže se jí to nedařilo. Často se probouzela jako politá potem a v té temnotě jí snadno vystrašily i pouhé obrysy stěn. Jakoby z nich vystupovaly hrozivé obličeje, ne nepodobné jejímu vlastnímu.
Ach, ten ztracený človíček!
Bál se těch výjevů, vždyť byl zmatený a osamělý. Kolikrát křičel a volal, aby se mu nikdy nedostalo odpovědi. A také plakal… Ale v tuto chvíli se rozhodl vzepřít se těm přeludům a v souboji vůlí s tou zdí zvítězit.
Dá vše, co mu zbývá, aby opět dosáhl na světlo! Obětuje vše…! Nebo… nebo zemře.
Touha, naděje, víra v sebe samého; to vše z něj zářilo jako božská aura.
Brzy ucítil svůj tep v krku i ve spáncích. Náhle mu však zasténalo bolestivě v břiše, což jej přinutilo stáhnout se a obejmout se s vší trýzní znovunalezeného cítění.
Jeho oči zmateně těkaly po všech nerovnostech té studené, kamenné podlahy. Stěny, které jakoby se přibližovaly, připomínaly obrovské šiky k němu pochodujících nepřátel. A když vzhlédl, strop i okno se zdáli být dál než kdykoli jindy.
Ach, ta zoufalá k sobě stulená postavička v krutém světě!
Energie, jíž ještě před chvíli pociťovala ve svém nitru, zmizela pohlcená bezradností stejně, jako když mlha požírá obrysy hor. Nohy i ruce jí ztěžkly a pohled byl přikován k zemi okovy beznaděje.
Avšak zase se v ní cosi vzepřelo. Rozhodla se, že se jen tak nevzdá, není přece taková! Nikdy nebyla…!
Snad po milionté se pokusila klást chodidla na těch pár vyčnělých, prozkoušených kamenů stěny. A dařilo se jí to! Otvor se pomaloučku začal blížit.
Dnes to zvládneš!
Jak se vzdalovala podlaze, rostl jí na rtech úsměv zkřivený trápením. Vše jí bolelo. Tlukot jejího srdce, jakoby se odhodlal prchnout blíž k oné volnosti, a rozezvučoval jí hlavu mocným bušením. Věděla, že je již blízko, tak blízko!
Věř si, človíčku!
Postup se mu ztěžoval, už netušil, kam by měl pokládat nohy a ruce pomaloučku přestával cítit. Usmíval se však stále víc a víc. Věděl, že se ještě neoctl takový kousíček od cíle. V tu chvíli si vzpomněl, jak přemítal o světě tam. Jak moc si přál, aby tam na něj někdo čekal! Aby poznal chuť skutečných objetí. Aby jej zahřály paže milované osoby. Aby jej tam někdo skutečně pochopil. Doufal, že se tam někdo takový skutečně najde a tomu dodávalo vůli pokračovat.
Ještě kousek!
Temný obrys postavy šplhající se namáhavě po kamenné zdi pomalu směřoval výš. Už viděla, že otvor je blizoučko. Nechybělo mnoho a mohla by tam natáhnout ruku. To, po čem toužila, bylo takřka možné uchopit!
Do očí se jí vedraly slzy. Již nezbývá mnoho a dosáhne svého snu. Dělí jí teď od toho jen pár centimetrů…
Ten okamžik se jí zdál věčný. Musela si chvíli oddechnout, avšak brzy pokračovala, jelikož se obávala, že se již déle neudrží.
Konečně!
V okně se objevila ruka; pět útlých šátrajících prstů tápalo po něčem, čeho by se mohly zachytit, avšak jediné, nač mohly dosáhnout, byly zaprášené střepy. Natažená paže ucukla, když se její dlaň řízla o pozůstatek zasklení. Vzápětí následovalo syknutí, ale človíček, jenž se dostal tak daleko, se nemínil vzdát.
Bolest-nebolest, krev-nekrev, slzy-neslzy.
On půjde dál. Musí dosáhnout svého cíle! Znamená to pro něj vše!
Bolest-nebolest; žiju jen pro ten okamžik…
Krev-nekrev; trpím pro život…
Slzy-neslzy; já šplhám dál za svou tužbou.
Druhá ruka vystřelila do vzduchu a pevně stiskla zbylý rám okénka, po němž rázem započala stékat čerstvá krev.
Svoboda je nadosah!
Osůbka se nyní držela své naděje zoufaleji, než kdy dřív. S jistotou odsouzence věděla, že tohle je ta poslední. Teď nebo nikdy. Celým jejím tělem prostoupil závěrečný výboj energie, která mohla mít tu moc vyhoupnout ji do skutečného světa.
Přitáhla se a odrazila zároveň. V ten okamžik se jí hlavou mihly vzpomínky na tváře všech lidí, jež kdysi znala a milovala, na každý ten obličej, co jí zůstal po celý ten čas strávený v tomto vězení uzamčený v truhle zatracení. Spatřila všechny, kdo jí kdy ublížili; veškerý svůj nářek a pláč; jizvy v srdci, včetně propadu do této kobky. A náhle se rozvzpomněla i na to, jaké to je, když tě někdo upřímně objímá.
Bylo to tak krásné!
Nabyla pocitu, že vše bude nádherné a vskutku!
Když padala do tmy, necítila již bolest ani zármutek, dokonce ani smutek. Pociťovala jen neskutečné štěstí, poněvadž věřila, že právě teď dosáhne vydřené svobody. Sic ne tak, jak si prve myslela, ale přece jen ano. Ani si neuvědomovala, kam vlastně dopadla. Umírala s vírou, že se navrací k náruči své matky, kde bude moct přebývat věčně. A už se jí nezdálo, že padá, ale letí.
Leť, človíčku, leť!
2024 ©