Povídka: Landaërth

Napsal Calime.CZ (») 19. 10. 2010 v kategorii Vlastní tvorba, přečteno: 2454×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Má fantasy povídka z roku 2009.

Svítalo. První sluneční paprsky odhalovaly důkaz o bezcitném zločinu a také zlatily obrysy toho, kdo jej spáchal. Byl štíhlé až vychrtlé postavy. Z jeho propadlé tváře se snad daly vyčíst zbytky vznešeného původu, v jeho očích však dlela tma. Stejná černá tma, která ovládala jeho vratkou mysl. Nebyl starý, ba naopak kdyby se lépe staral o svůj zevnějšek, mnohá dívka by po něm prahla, neboť by byl i pohledný. Avšak nedbal o to. Nezáleželo mu na tom. Stál tu a v ruce třímal sekeru, která zářila, celá rozradostněná činem, jehož se spolu dopustili. A on na ni fascinovaně hleděl.

„Výborně, Landaerthe, můj synu,“ ozvalo se tiše, ale zřetelně. „Ochránil jsi Alerad i její dědictví.“

Jeho zbraň pohasla. Svěsil ruku a zhluboka se nadechl. Až výdech odvanul černotu a on si uvědomil, co se vlastně stalo.

Zabil ho.

Dalšího.

Chlad v jeho očích vystřídalo zděšení.

Nechtěl jsem! Já ho nechtěl zabít! Ale... on sem přišel bez dovolení. Alerad mu to nedovolila. Nechce, aby jí někdo rušil. Proč jsem ho zabil?! Chtěl jsem mu jen domluvit!

Upustil sekeru a ta spadla do bláta. Klesl na kolena, tvář schoval v dlaních. Nesnášel se. Cítil, jak se mu v hrdle rodí téměř neslyšný, bolestný vzlyk. A pak náhle a samozřejmě uchopil svou zbraň – jeho tvář vypadala jako vytesaná do kamene v odměřeném výrazu, ale překvapivě se zkřivila do ohyzdného úšklebku. Přestal cítit vinu.

Žil skromně a v harmonii s přírodou. Ráno si umýval tvář vodou, která stékala ze skal. Pil vodu z napajedel stejně jako vysoká i šelmy. Lovil zvířata pouze, když se hladem sotva udržel na nohou, jinak sbíral různé lesní plody a kořínky. Věděl, která bylina mu pomůže, je-li nemocen či zraněn. Znal les jako své vlastní boty. A nikoho sem nevpouštěl. Všem jeho znalostem jej naučila Alerad a pro ni se rozhodl je střežit.

Celé hodiny pak trávil u mohyly, jíž uctíval čerstvými květy.

Ach, Alerad... spíš než náhradní matkou jsi mi byla modlou. Chovala ses ke mně jako sestra. To tys mě vychovala.

Alerad byla mrtvá.

Růže, jež byla setnutá při rozkvětu.

Stala ses matkou dítěti, ač jsi sama jedním byla. Bylas kdy šťastná, Alerad? Když jsi vyrůstala a pobíhala po lese, tušila jsi, že vyrůstáš pro vdovce? Dnes vím, že ne. Ach, Alerad, jaká byla tvá bolest, když ses vdala za mého otce? Svět jsi znala sotva čtrnáct let a přesto již tvé srdce bylo zaslíbeno jinému. Ano, Alerad, zjistil jsem to... pochopil jsem. Se svou tajnou láskou ses střetla až po třinácti letech a důkaz onoho setkání jsi pak nosila nejen v srdci, ale i pod ním. Ach, Alerad. Má nešťastná maceško.

Landaerth skrýval před zraky ostatních nejen hrob ženy, která jej vychovala, ale i své temné tajemství.

Je prokletý.

„Hlupáku, zase tu dumáš a blíží se vetřelec! Pojďme na něj!“ připomněla se mu jeho sekera.

Nešlo by mu jen domluvit?

„Můžeš to zkusit.“

Vstal, chopil se své sekery a ztratil se mezi stromy. Víc si nepamatoval. Pak už jen stál nad zkrvavenými těly dvou chlapců. Když si uvědomil svůj čin, pronikavě zavyl.

Tolikrát se snažil uprchnout svému prokletí. Tolikrát se pokoušel tu sekeru opustit či zahrabat, ale vždy se pro ni, aniž by tušil jak, za noci vrátil a ráno se vedle ní vyděšený probouzel.

Zasloužil jsem si tě, viď, otče?

„Tak jako já tebe,“ odpověděla mu sekera.

Kdybych tě odprošoval, odpustil bys mi?

„Kdyby jsi přece vždy nesnášel, můj synu.“

Pravda. Můj čin nemůže být omluven. Ale to ani tvůj.

„Já nemám moc měnit věci, které se staly.“

Ani ti to není líto?

„Kdyby mi toho líto nebylo, myslíš, že bych ji s tebou ochraňoval?“

Proč mě nenecháš být?

„Jsi můj syn.“

Nejsem tvůj syn! Ty jsi jenom sekera!

„Sekera, co usmrtila tvého otce.“

Pouhá sekera! Nemůžeš mluvit! Nemůžeš mít duši.

„Mám duši. To tys mi ji dal.“

Ano... to já ti ji dal...

Když už si myslel, že jej jeho myšlenky zcela utrápí, vzal na sebe podobu vlka. Vychrtlé osamělé zvíře se toulalo lesem a teskně vylo. Nemělo žádné vzpomínky, pouze si neslo svůj nekonečný pocit trýzně, který toužilo zavýt do celého světa. Marně. Nikdo mu nerozuměl, ani vlci nezavyli v odpověď.

Stal se příčinou toho, že se všichni začali lesa obávat. Zvěř zdivočela a i on sám se změnil. Postupem času přestával mít výčitky; jeho vlastní duše umírala.

Odkud tě mám...? hleděl na svou sekeru. Hm... dal mi tě můj otec. Nechal tě zhotovit těmi nejlepšími khaltharijskými kováři hned po matčině smrti, to mi byly dva roky.

Mnoho let jsi byla ozdobou jeho domu, viď?

Ale Alerad tě neměla ráda. Nikdy ses jí nelíbila. Říkala, že jsi byla vytvořena, abys zabíjela. Avšak ty nejsi zlá, že ne?

Jsi moje malé dědictví. Po otci. Stejně jako je tenhle les malé dědictví po mé Alerad.

Víš, nikdy na ni nezapomenu. Jako malého kluka mě sem vodila a ukazovala mi tu krásu. Ten klid. Otec s tím moc nesouhlasil, však jsi ho znala, nikdy nesouhlasil s ničím, co nebylo z jeho hlavy. Alerad si s ním hodně vytrpěla. Často mě chránila a i když byla smutná, snažila se pro mě být veselá.

Usmívala se dokonce i v okamžiku, kdy tě můj otec vzal z tvého čestného výstavního místa, a poslala mě do postele. Věděla, že alkohol v otcově krvi dělá své. Nadával jí. Bylas u toho, tak víš jakými odpornými přízvisky ji častoval. Vyčítal jí, že dítě, co čeká, není jeho. Vím, že nebylo. Bylo to naše malé tajemství. Nikdy bych to nevyzradil, ale ona si myslela, že jsem to otci řekl právě já. V její tváři se tehdy zračilo zklamání. Ale byla to vždy hrdá žena. Nemínila utíkat. Chtěla si s ním promluvit. Ochránit své dítě. Nakonec přece jen se pokusila o útěk, avšak bylo zamčeno – tak mi to otec nařídil. Zůstala tam a nic ji ani její dítě neochránilo před hněvem jejího muže.

Jaké to bylo ochutnat jejich krev?

Byli tak nevinní, Alerad a její nenarozené dítě. Zvláště pak ono, které neznalo nic z tohoto světa. Jemuž byl upřen dar žít...

Ale je to dar?

Ty, zbrani beroucí životy, myslíš si, že činíš dobře? Vždyť jsi jen nástroj v rukou svého pána, tedy, měla bys být.

„Ale nejsem,“ odtušil hlas sekery, „to je to, nač myslíš, že?“

Zabila jsi je. A usmrtila jsi i jejich vraha.

„Tak mi pověz ty, jaké to bylo pomstít se na tom opilém muži? Jaké to bylo držet mě ve svých rukou?“

Bylas těžká. Sotva jsem tě uzvedl. Ale posloužila jsi dobře.

„Byl jsi na sebe hrdý?“

Ne. Cítil jsem zlobu, úzkost. Můj čin mě netěšil. Neudělal jsem to za sebe, nýbrž za ně.

„Je jsi tady pohřbil, zatímco otcovo tělo jsi spálil. Mohl jsi spálit o mě, proč jsi to neudělal?“

Bylas jedinou vzpomínkou na klid, který v našem životě byl, ale zároveň i jeho zkázou. Nedokázal jsem tě tam nechat. Jsi mé dědictví. Moje – jen má...!

Ztrácel se sám sobě. Často se přistihl, že dělá něco, co nechce, a časem už ani to ne. Jeho myšlenky byly zmatené a přitom tak jasné, až ho to děsilo. Snažil se tomu uniknout, když na sebe bral podobu vlka. Byl schopný běhat ve vlčí kůži i celé dny, ale když zjišťoval, že namísto mírumilovného života šelmy, žije jako odporná bestie, která vraždí každého pocestného, děsilo jej to ještě víc. Věřil, že všechno zlo pochází z toho panovačného hlasu jeho otce, kterým na něj mluví ta sekera.

Trvalo dlouho než v něm uzrálo rozhodnutí zbavit se jí. Cítil se velmi zvláštně, když ji pokládal u cesty poblíž lesa. Jako nahý a zmučený.

„Co to děláš?! Snad mě tu nemíníš nechat! Po tolika letech!“

Srdce mu divoce bilo do hrudního koše, ruce byly ztěžklé, vyschlo mu v ústech. Ale i tak ji tam zanechal.

„Zrádce! Za tvou zradu se ti pomstím! Věř mi, že ano! Pomstím se ti!“

Ta děsivá slova se mu rozléhala v uších, když odcházel.

Opuštěná sekera nezůstala ležet v trávě příliš dlouho. Zrána sice byla nesmírně rozmrzelá, že na ní ulpěla rosa, ale již dopoledne se zaradovala, když ji tam nalezl jakýsi karakský kupec. Již to byl stařec s hustým pěstěným plnovousem, seděl na povoze, v němž měl své zboží, shrbený a něco si broukal. Lidé z města mu jistě radili, aby si najal žoldáky na ochranu před bestií z lesa, ale on důvěřoval svému štěstí a neudělal tak. Když jej oslnil záblesk ostří oné sekery, myslel si, že snad usnul. Nevěřil svým očím, že vidí lesklou, nezrezivělou sekeru ležet jen tak v trávě.

Přistoupil k ní, věnoval jí jen letmý pohled a začal se rozhlížet, zda-li někde poblíž neleží i tělo jejího vlastníka. Nemohl uvěřit tomu, že by někdo mohl zahodit takovou krásnou věc. Opatrně ji zvedl a začal si ji zvědavě prohlížet. „Co dneska ti khalthari nevyhazují za odpadky u lesa,“ usmál se, opatrně ji zabalil do svého cestovního pláště a položil ji tak, aby byla vedle něj, až vyjede.

Cestou přemítal, jak se tam mohla dostat.

Ne! NE! Bere si ji! Bere si mou sekeru...! Ale já ji tam nechal. Proč jsem ji tam nechával?! Jak jen jsem ji tam mohl nechat? Zlobila se. Moc se zlobila. Vyčítala mi, že jsem ji opustil. Nazvala mě zrádcem. Proč jsem to udělal?

Musím ji dostat zpátky! Hned!

Ale on má koně, vůz a sekeru – mou sekeru! Má po ruce tu nejkrásnější zbraň. Mou zbraň.

Jak jsem ji tam mohl nechat?

Vždyť je to, jako bych si utrhl kus paže. Pálí mě dlaň, když ji v ní nedržím. Ruce mi těžknou víc, než kdyby ji držely nad hlavou. Jsem otupělý. Nemůžu se na nic soustředit. Jen na ni!

Neměl jsem ji tam nechávat! Celou noc! Musela na ni jistě dopadat rosa – to ona přímo nesnáší. Jistě jsem ji rozzlobil. Musím to napravit!

Ale jak?

Kůň může být nebezpečný. A on má mou sekeru... Ne, na to nesmím hledět! Musím ji dostat zpět – za každou cenu!

Vzal na sebe podobu vlka. Už dávno nevypadal tak majestátně jako tehdy, kdy se na něj Alerad usmívala, celá šťastná, že už se umí proměnit ve zvíře. Stříbrná srst se mu neleskla, zlaté oči nesvítily. Byl pohublý a zbídačený a také zoufalý.

Teskně zavyl a rozběhl se za starcem.

„Obchodní stezky v Moríadenu byly a jsou vždy skvěle udržované,“ pochleboval si kupec, zatímco míjel další les. „Jenom těch lesů tu nechávají příliš mnoho...“ A začal si pohvizdovat.

Sledoval ho, ale ne očima – ty mu teď byly naprosto k ničemu – cítil jeho pach, pach podivína, cizáka a starého dobrodruha. Vnímal jeho pot, nebyl to pot vyděšeného tvora, nýbrž docela spokojeného a klidného jedince. Jeho pravý opak.

Jak může být tak bezstarostný?! Hvízdá si! Jak odporně si hvízdá! Tak radostně! Rve mi to uši! Jak jen může! Vždyť má mou sekeru! A já si ji vezmu zpět! Je totiž moje! Moje! JEN MOJE!

Stříbrný vlk tiše zakňučel, ale jeho skuhrání se rychle přerodilo v temné sílící vrčení a náhle se vrhl na staříka a shodil ho i se sekerou na zem. Sápal se mu po krku. Chtěl mu prokousnout tepnu a vítězoslavně ochutnat krev toho zloděje.

Stařec sice byl překvapen, ale ne natolik, aby ztrácel hlavu – naopak duchapřítomně sáhl levou rukou po svém plášti, v němž přechovával sekeru. Pravou ruku nastavil šelmě namísto své tváře. Ta se hladově zakousla do starcova masa, až mu po rukávu začaly stékat tenké proudy krve. Konečně se mu podařilo nahmátnout tu zbraň a vytáhl ji z té změti látky. Nehleděl na bolest – tu již zažil mnohokrát. Ohnal se sekerou po bestii a ta stačila taktak uvolnit stisk a uskočit.

„Zrádce! Zrádce!“ slyšel zašeptat sekeru.

Ne, já tě nezradil.

„Proč na mě útočíš, vlčku?“ zeptal se jej stařec laskavě. „Já ti přece neublížil.“

Ublížil! Jako všichni! Všichni ubližujete!

Nedbal vlídných slov a opět po něm skočil, ale dědek přes něj hodil svůj plášť a tak se začal bezmocně zmítat v černé dusivé tmě. Když se mu z ní podařilo vymanit, uskočil stranou. Ten muž na něj hleděl s poněkud smutným výrazem.

„Zrádce! Zrádce!“ nenávistně syčela Landaerthova sekera ve starcově ruce. „Já ještě vykonám velké věci, ale ty už ne! Zrádce!“

Zoufale zavrčel. A naposled se pokusil o výpad. Ostří jeho sekery zazářilo jasným světlem. Tělo vlka dopadlo na zem a pomalu začalo ztrácet srst. Zanedlouho modré oči kupce spatřily pravou podobu toho, kdo jej napadl – vyzáblého podvyživeného mladíka. Kmet poté zavrtěl hlavou, ošetřil si ránu na ruce, odstavil vůz z cesty, vzal jednu z lopat, které v něm vezl, a vykopal nešťastníkovi hrob. Sám ovšem nechápal, jak mohl zabít, aniž by sám chtěl, a ještě k tomu levou rukou. Smrtí toho chlapce se trápil ještě dlouhá staletí.

Ačkoliv si přál, co nejdříve se té podivné zbraně zbavit, putoval s ní ještě několik let. Snažil se na ni nemyslet a hlavně ji už nikdy nevytasit. Tušil, že v ní je zakleto cosi temného, nevěděl však, co to je. Možná by v jeho opatrovnictví zůstala napořád, kdyby se jednoho večera po dlouhé době pořádně neopil a neokradli ho.

Osud podivné sekery tedy byl zachráněn. Světlo v ní ovšem spalo. Různými tajnými obchůdky se v průběhu několika staletí, kdy neztrácela svůj uhrančivý lesk ani ostrost, dostala až do rukou jednoho ze Seomerských šlechticů. Ten ji zakoupil pro svého syna půlené krve. Daroval mu ji v době, kdy umíral. Ten chlapec se jmenoval Taradras. Dospíval vcelku rychle. Brzy se stal jedním z nejsilnějších bojovníků v půlelfí zemi, po celý čas však bojoval bez skryté síly své zbraně. Po čase se rozhodl pomoct rodné zemi svého otce, z jihu se však už nikdy nevrátil. Byl zabit orky. Další osudy té záhadné zbraně nejsou podrobně známy. Tedy až do chvíle, kdy se dostává k Sinthorovi, jemuž ji daroval jeho otec. Sithor je podle všeho také posledním, kdo spatřil v boji její zář.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvanáct