Povídka: Královna

Fantasy povídka z roku 2009.

Zem je pustá. Zpustošená mnohými válkami, které mezi sebou vedli ti, již si mysleli, že jim patří. Ale nepatřila. Nikdy jim nepatřila. Ona to věděla. Cítila to.

Nastala chvíle loučení. Nejlepší bude tuto zemi opustit, natrápila se již dost. Ano, cítila to ve vzduchu – přijdou jiní.

Nastoupila na poslední loď odplouvající do nové země a její oči dávaly poslední sbohem těm známým břehům, kde si jako malá hrávala. Dávala sbohem hvozdům, jež obývala divá zvěř; řekám, kde plavaly ryby; nebi, po němž svobodně létali ptáci. Rozloučila se s loukami, kde se pásli koně. S jejích divokostí a nespoutaností se loučila nejhůře.

Její srdce bylo nejisté, ale rozum věděl, že učinila dobře. Už žádné války v její zemi, v zemi její matky i otce. Tisíckrát mohla být na pochybách, ale v tuto chvíli si byla jistá tím, že činí dobrou věc.

Čeká je říše, kde magie existuje v míru, kde si snad nebudou nebezpeční a i kdyby, tak zde nebudou trpět ti, kdož nevládnou stejným silám.

Bude to nový domov.

Jen ať duje dobrý vítr, ať brzy dorazí. Bude to pro všechny dobré.

Usmívala se.

Ano, tam už nebude královnou. Už se jí nebudou klanět, nebudou ji uctívat, možná ani poslouchat. Snad tam nalezne klid. Klid, po němž již tak dlouho prahne.

V tom klidu byla něžná náruč jediného muže, pro nějž zaplálo její srdce. Chladné srdce; hodilo by se podotknout. Asi v tom kroku byla špetka sobectví, kterou přimísila do naděje, jíž nakrmila hladové a znavené. Tou nasytila i sebe.

„Doufám...“ vydechla šeptem, až ji při uvědomění si významu těch slov zamrazilo. Ovšem dnes to nebylo strachem, ani bolestí, dokonce ani žalem; nýbrž skutečnou průzračnou touhou.

Ta touha hleděla do jeho planoucích očí. Voněla jeho dechem. Kráčela tepem jeho srdce. Hřála teplem jeho pohlazení.

Viděla ho. Stál opodál, trochu se skrýval před sluncem, přesto měl pohled upnutý do dálky. Zahloubaný, jakoby si zase četl ve starých knihách. Přesto hrdý a smířený s tím, co se právě odehrává.

A poté jí srdce sevřel pocit, že jeho blízkost jí není souzena. Radši sklopila svůj pohled.

Když znovu vzhlédla a pohlédla na mlhavé stíny v dálce, smířila se i ona se svým osudem, ne, se svým posláním.

I kdyby odplula na konec světa, i kdyby prchla, jak jen by nejdále mohla, nikdy by se nemohla a vlastně ani nedokázala vzdát své povinnosti pečovat o svůj lid.

A tento okamžik zrodil novou královnu. Silnější. Přímější. Upřímnější. Tu, která dokázala polknout hořkost svého bytí a vykročila vpřed. Její ústa se opět zvlnila do něžného úsměvu, její šedé oči se stříbřitě zaleskly, havraní vlasy nechala povívat ve větru. A stála tady. Krásná, vznešená.

Jakmile dorazili k břehům svého nového domova, vystoupila královna z lodi s hlavou vztyčenou a hrdou. A její lid se klaněl její laskavosti. A její lid děkoval Bohyni za tuto vládkyni. A její lid zapomínal na strasti, kterými si prošel za vlády její matky, a chválil svou královnu, tu spanilou bytost, provolával jí slávu a budoval.

Pod jejím dohledem postavili nová města plná zahrad a slunných koutů, kde si opět hrály děti. Vyrůstaly zde knihovny, v nichž uschovali moudrost svých předků, školy, kde se mladí učili být moudrými, a také domovy. Její poddaní si žili dobře a spokojeně. A i ona vypadala šťastná. Jistěže byla. Přestože nikdo nikdy nevytušil pravou podstatu toho, proč se nevdala.

Jen jistý muž skrývající se před slunečními paprsky, který se občas v jejím paláci zastavil, aby si odpočinul po svých dlouhých poutích po všech zemích, věděl, kam jeho líbeznou studentku táhne její srdce.

Proto v té zemi vše kvete, neboť o ní pečují ruce půvabné královny a jejího nesmrtelného lidu. Ptáci již mají svá hnízda.