Proč tento složitý název? Rozdílné zdroje hovoří rozdílným jazykem, takže pokud si nepřejete k příručce vytahovat ještě slovníček lingvistikých pojmů, bylo by vhodné používat ty, které nejsou příliš specializované.
Vzhledem k tomu, že průměrnému člověku vystačí ke komunikaci aktivní užívání 5 000 - 10 000 slov a pasivně jich vyrozumí tak 6x tolik, není nutné sahat hned po obrech, kteří popisují statisíce slov. Budu se věnovat hlavně zdrojům, které vlastním, či jsem s nimi již pracovala.
První pomoc: Internetová jazyková příručka
(Ústav pro jazyk český Akademie věd)
Internetová jazyková příručka vznikla pod Ústavem pro jazyk český Akademie věd. Je dělena na dvě části. Slovníkovou a výkladovou. Byla sestavena na základě opakovaných dotazů zasílaných na jazykovou poradnu. Z vlastní zkušenosti vím, že mi se svými cca 60 000 výrazy ve slovníkové části vystačila zhruba na 3-4 roky práce s překlady zaměřenými na denní situace. Je to tedy první věc, po které stojí za to sáhnout, je nejdostupnější a ačkoliv má své nedostatky, pro potřeby běžného smrtelníka je postačující. Kladem je, že vychází ze Slovníku spisovné češtiny (viz níže) a kombinuje ještě slovníky další.
Výhodou je, že zahrnuje výkladovou část, která pokrývá rovněž základní potřeby. V jistém ohledu může nahradit učebnici při rychlém opakování. Navíc odkazuje přímo na jazykovou poradnu, kde je možné zeptat se na jevy, které nejsou obsaženy v příručce samotné.
Do vyhledávání ve slovníku je nutné napsat spisovnou slovníkovou podobu slova - takže metodou pokus omyl je možné dostat se ke kýženému výsledku. Jen u pár slov je nastavené rozlišení i s nejčastější chybou - např. výjimka.
Nevýhodou je, že popisuje pouze kodifikaci, tedy ustanovenou a doporučovanou formu jazyka, bez dalšího vhledu do vývoje.
Shrnutí: + rychlá dostupnost
+ zahrnuje výklad
+ umožňuje skrze jazykovou poradnu zeptat se na nejasnosti
+ u každého ohebného hesla rozepsány pády či časování
- slovníková část velmi jednoduchá, nepostihuje všechny možné fráze a významy ve větách
- výkladová část postrádá vysvětlení popisovaných jevů
- "jen" 60 000 slov
Práce s jazykem na střední úrovni: Slovník spisovné češtiny (SSČ)
(Josef Filipec, František Daneš a kol.)
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - dále jen SSČ - zahrnuje zhruba 50 000 slov a je na české podmínky docela často aktualizován, takže v něm můžete nalézt i relativně nové tvary slov. Na rozdíl od internetové příručky nezahrnuje tak bohatou výkladovou část, využívá pouze širšího prostoru pro dodatky a ty oficiálně jsou tyto: "Přílohy obsahují přehled o tvoření slov v češtině, soupis rodných jmen a příjmení, zeměpisných jmen i běžných zkratek a značek, pravopis a výslovnost slov, skloňování a časování, výklady slovních významů, synonyma, antonyma, homonyma." (Zdroj: www.academia.cz)
Mimo jiné vyšel i v elektronické podobě ve formě CD pro Windows.
Tento slovník lze s klidem doporučit žurnalistům, zahrnuje totiž hlavně nejfrekventovanější výrazy a žurnalisté by měli být schopni informovat co nejširší spektrum lidí.
Šířeji zaměřeným, ale bohužel dlouho neaktualizovaným ekvivalentem je Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ).
Shrnutí: + zahrnuje i hovorové tvary
+ hononyma, antonyma a synonyma
+ výklady slovních významů
+ dodatky se základními pravidly
- pouze základní pravidla
- absence některých specifických tvarů (např. máma zde naleznete, mamina už ne.)
- "jen" 50 000 slov
Hledám zcela triviální pravidla a nemám přístup k internetu: Pravidla českého pravopisu
Je jich všude hodně a vyjdou levně. Dokážou odpovědět na základní otázky a poradí v případě nejčastějších chyb. V dnešní době už je silně zastiňuje internetová příručka, ale v případě, že máte nespolehlivý internet, se může vyplatit. Navíc se zaměřuje na ty opravdu nejošemetnější jevy, se kterými si lidé nejčastěji lámou hlavu.
Shrnutí: + poukazují na nejčastější chyby
+ bývají často velice malá a skladná
+ nejste závislí na připojení/elektřině
- příliš stručná
Hledám pravidla a zákonitosti o tom, jak jazyk funguje: Příruční mluvnice češtiny (tzv. Příručnice)
(Petr Karlík, Marek Nekula a kol.)
Na první pohled děsivě obsáhlá kniha (mnozí se mě ptali, proč je při své velikosti nazývána příruční) a to proto, že zahrnuje koncentrované á zjednodušené informace z Mluvnice češtiny, která samotná má tři díly. Původně byla napsána pro osoby, které vystudovaly střední školu, osobně jsem si ji ale pořídila po prvním semestru studia a bez znalosti alespoň základních lingvistických termínů, pro mě byla velmi nepřehledná a těžká. Mohli bychom polemizovat, zda se od data jejího prvního vydání výuka jazyka na střední škole nezhoršila, nebo zda vůbec byli její autoři v době jejího vzniku ještě v kontaktu s lidmi, kteří jejich terminologii neznají. Tudíž její čtení je ztíženo vlastní náročností užitého jazyka a mohli bychom si dát za cíl, že se pokusím vysvětlit co nejširší veřejnosti dostatek termínů, aby ji byla schopna číst.
Příručnice bývá na UK označována jako "Brněnská" a je jí vytýkáno, že se příliš otevírá nářečně příznakové řeči.
Je řazena do očíslovaných oddílů, které se vždy v krátkosti věnují určitému jevu. Velmi dobře a čtivě je v ní zpracována část Lexikologie. Jako plus jí můžeme přičíst fakt, že čtenáře nezatěžuje rozbory příliš mnoha pohledů na věc, neodkazuje vně sebe a věcně se zabývá svými tématy. To je také důvod, proč se na ni nelze spoléhat jako na zdroj učiva pro vysokou školu, kde je nutné znát i lidi, kteří za uvedenými teoriemi stojí.
Tento typ knih je vhodný pro překladatele, kteří mohou být vystaveni novému slovu, které doposud v cílovém jazyce (který uvažujeme češtinu) není a tedy donuceni vytvořit nové (tam podle závažnosti je možné poradit ještě etymologický slovník, vždy se může stát, že jisté slovo svého času onen význam mělo).
Shrnutí: + tři knihy v jednom
+ dobře zpracovaná slovotvorba
+ čtivě napsaná lexikologie
- pro cílového čtenáře možná až příliš složitý jazyk
- velikost a tíha
Chci se ta pravidla dozvědět snáze: Čeština, řeč a jazyk
(Čechová a kol.)
Čeština, řeč a jazyk by se dala považovat za odpověď Prahy na brněnskou Příručnici. Materiál na rozdíl od zpracování v Příručnici lépe vizualizuje, tedy obsahuje praktické tabulky, ovšem na úkor množství informací - je proto menší. Osobně z ní nejčastěji čerpám informace o časování sloves podle slovesných tříd.
Také používá snazší jazyk a její celkové grafické zpracování z ní činí ideální prostředek pro zapamatování složitějších pravidel, ale v případě koncentrovaného studia je lepší doplňovat ji právě Příručnicí.
Shrnutí: + ideální přehledné tabulky (zvláště zpracování sloves)
+ menší než Příručnice
+ jednodušší jazyk
- méně informací než v Příručnici
Chci vidět, jak to vypadá v mluveném jazyce: Mluvnice současné češtiny 1
(V. Cvrček, Jan Volín a kol.)
Jedná se o první vydání této knihy, která je považována ze velmi kontroverzní. Můžeme se dohadovat proč. Jistě to bude zejména tím, že se jako jedna z mála příruček, ne-li jediná, otevřeně pouští do porovnávání mluveného jazyka se psaným, jenže v samotném textu a tabulkách to příliš nerozlišuje. Navíc výsledkem je jednoduchá tabulka, v níž se dozvíte spisovnou podobu a vedle toho podobu de facto nářeční, byť z obecné češtiny (rozuměj, tvary mladý a mladej vedle sebe jsou pobuřující snad už od dob Husa). Takže její gramatická část je bohužel velmi matoucí pro někoho, kdo nemá pevné povědomí o spisovném jazyce, čemuž místo vzniku (Praha zvyklá užívat obecnou češtinu) příliš nepomáhá. Navíc její pokus pracovat s mluvenou řečí zahrnul jen relativně malý a jednolitý vzorek Čech a části na západě Moravy, což posílá ze hry nejrozmanitější oblasti co se nářečí a tedy mluveného jazyka týče. Z mého pohledu největší byť možná i omluvitelnou chybou jsou pak z toho vycházející statistiky, u nichž sice přiznávají, že vzorek nebyl dostačující, ale v případě dostačujícího vzorku je mnohdy možné očekávat naprosto odlišné výsledky.
Ovšem nesmírně srozumitelně a tzv. polopaticky si v ní lze přečíst o české fonologii.
Tento typ publikace má v lingvistice své místo, ale prozatím nezvolil správné zpracování. Po lepší grafické úpravě a hlubším výzkumu problematiky by však mohl být velmi zajímavým čtením.
Shrnutí: + zajímavý nápad řešit kromě psané podoby i podobu mluvenou
+ zpracování české fonologie, které stojí za to si přečíst
- omezená oblast, z níž se čerpaly materiály
- nepřehledné rozlišení jak se píše, má dle kodifikace psát a jak se mluví
- první vydání, lze tedy předpokládat spoustu nedostatků
Chci se vzdělat a taky pobavit: časopis Naše řeč
Časopis vycházející od roku 1916 s rozsáhlým online archívem, který se mnohdy zabývá i palčivými tématy, do jaké míry by se měla měnit kodifikace, co ještě je nutné stanovit, či jaké rozpory ve výkladech určitého jevu nalezneme v různých zdrojích. Silně doporučuji každému, kdo má zájem se něco dozvědět jak o současném stavu jazyka, tak zjistit, jak se vyvjíjely názory na věc v minulosti.
2024 ©